Čínská vojenská hrozba

Abstract

Čínská lidová republika se po skončení studené války stává regionální velmocí. Její ekonomická síla, lidnatost a tradičně silný kulturní a politický vliv v Asii dávají tušit, že bude v budoucnu hrát stále významnější roli i v globálním měřítku. Mnozí západní teoretici ve svých úvahách o budoucí strategické rovnováze a bezpečnosti varují před rostoucími ambicemi Číny a před jejím nevyzpytatelným chováním v budoucích mezinárodních vztazích. Častým důvodem k obavám jsou rostoucí výdaje Číny na bezpečnost a sílící agresivita vůči Tchaj-wanu a zemím ASEAN v teritoriálních nárocích na souostroví v Jihočínském moři. Budoucí aspirace Číny je třeba chápat v kontextu jejích tradic, z nichž vychází i současná vlna sílícího čínského nacionalismu. Ten se po úpadku komunistické ideologie a po rozpadu socialistického bloku stává dominující ideologií čínského státu a současně i nástrojem obhajoby legitimity komunistické moci. Hrozba jeho přerůstání do podoby militarizace a agr esivní zahraniční politiky se však nejeví dostatečně pravděpodobná, o čemž svědčí jednoznačně deklarovaná snaha reformní vlády ČLR o přijetí do globálních ekonomických struktur (WTO). Idea ekonomické soběstačnosti a politické uzavřenosti vůči okolnímu světu se zdá překonána. Čína se navenek jeví silná, uvnitř je však v mnoha aspektech velmi zranitelná. Dalším limitujícím faktorem případné agrese je technické zaostávání čínské armády za světovou špičkou. Tento nedostatek však v průběhu příštích desetiletí může být snížen nákupy moderních zbraní a získáváním moderních technologií všemi způsoby. Reálná hrozba vojenského konfliktu s Čínou připadá v úvahu spíše pro sousední země, přesto i případné války menšího rozsahu by měly závažné konsekvence v zahraničních vztazích a v ekonomické spolupráci se Západem. Při analýze čínského strategického myšlení je třeba vyjít z čínských historických tradic, z charakteru imperiálního státu a z moderní tradice, ale zejména i ze soudobé vojenské doktríny, která je charakterizována jako aktivní obrana, tj. počítá i s aktivitami za hranicemi státu a klade důraz na roli námořních a leteckých sil. Nejaktivnější zastánci použití vojenské síly jsou v řadách čínské armády, avšak jejich přímý vliv na oficiální zahraniční politiku není prokázán. Čínská propaganda deklaruje svou bezpečnostní politiku jednoznačně jako obrannou, konkrétní skutky po roce 1945 však tento postoj zpochybňují. V čínském myšlení je západní civilizace jednoznačně agresivní. Proto na mezinárodní scéně Čína vystupuje s vyhraněnou interpretací státní suverenity nedovolující cizí zásah ani z humanitárních pohnutek. Pokud jde o teoretickou možnost vojenského konfliktu, nezdá se pravděpodobný přímý útok na USA a na země NATO. V záležitostech "územní integrity" (Tibet, Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang) a v otázkách lidských práv lze očekávat velmi kategorické chování. Státy sousedící s ČLR jako Indie, Vietnam a země ASEAN mají důvody k ostražitosti. U Korejské republiky, Japonska a Tchaj-wanu lze očekávat přetrvávající vazby na USA. V případě Tchaj-wanu spíše než splnění hrozby invaze připadá teoreticky v úvahu možnost blokády nebo použití raket s konvenční municí. Politické a ekonomické souvislosti však i tuto eventualitu relativizují. Je třeba počítat se snahou ČLR o postupné získávání strategických pozic v oblasti Jihočínského moře a o pronikání do Indického oceánu.