Mezinárodní politika životního prostředí: Konflikt mezi integrálním ekosystémem a fragmentárním systémem států?

Abstract

Environmentální problémy byly zpočátku vnímány jako problémy lokálního znečištění, jež ohrožují
lidské zdraví a k jejichž řešení stačí regulace na úrovni jednotlivých států. Postupně spolu s
poznáním přeshraničního charakteru znečištění však docházelo ke změně vnímáni problémů
životního prostředí směrem k jejích internacionalizaci, jež vyžaduje přijetí opatření na mezinárodní a
globální úrovni. Se změnou charakteru a měřítka environmentálních problémů koresponduje i
měnící se forma společenské odezvy na tyto problémy.
Zatímco na začátku bylo za účinné řešení považováno příjímání izolovaných opatření typu „na konci
výpusti“, reagujících na již vzniklý problém, zhruba od 70. let 20. století se projevila nutnost aplikovat
preventivní přístup a integrovat environmentální otázky do odvětvových politik. V konceptu trvale
udržitelného rozvoje byla uznána nevyhnutelnost spojit právo chudých společností na sociální a
ekonomický rozvoj s úsilím o zachování fungujícího světového ekosystému, jež je pociťováno jako
naléhavý problém zejména ve vyspělých zemích. Tento rozpor mezi zájmy vyspělých a rozvojových
zemí, pokud jde o přístup k ochraně životního prostředí, je konkrétním příkladem strukturálního
konfliktu mezi systémem teritoriálních suverénních států a integrálním světovým ekosystémem.
Jednou z možností, jak analyzovat tento strukturální problém, je model tragédie společného
majetku, jenž nabízí tři přístupy pro přijímání opatření na ochranu životního prostředí na
mezinárodní úrovni. Jeden z nich je základem teoretického rámce mezinárodních environmentálních
režimů, který je v současné době dominantním analytickým rámcem pro řešení mezinárodních
problémů životního prostředí. V poslední době však začíná být pod tlakem pokračující degradace
globálních ekosystémů zpochybňována adekvátnost tohoto přístupu jako efektivního nástroje
řešení environmentálních problémů. Kritizována je zejména absence etických a normativních
aspektů, které jsou důležitou součástí radikálnějších proudů ekologického myšlení, jež poukazují na
podstatu problému lépe než „manažerský“ přístup mezinárodních režimů. Ten se v podstatě omezuje na otázku mezinárodní spolupráce. Ta však sama o sobě není zárukou efektivního řešení
environmentálních problémů.