Další rozšíření NATO: hledání nejlepšího ze špatných řešení?

Abstract

V roce 1999 vstoupily do NATO první tři postkomunistické státy a v současné době se o členství uchází dalších devět zemí. Kandidáti doufají, že je NATO pozve v roce 2002. Současné pohledy na další rozšiřování se však v mnoha ohledech liší od situace první vlny. Většina z těchto rozdílů hraje proti brzkému rozšíření. R ozhodování o první vlně bylo podmíněno především politickými ambicemi středoevropských zemí na straně jedné a politickými ohledy a zájmy členských států NATO (zejména USA a Německa) na straně druhé. Řešení technických otázek spojených s modernizací vojenských kapacit a se schopností budoucích členů stálo až na druhém místě. V současné době je pořadí priorit spíše opačné, programy dosahování a hodnocení technické připravenosti kandidátů jsou propracovanější než pro státy první vlny. Důvodů je řada. Skupina současných kandidátů je heterogenní, a to v úrovni politického, hospodářského i obranného rozvoje dosaženého v jednotlivých zemích. Pro aspiranty z toho vyplývají rozdílné vyhlídky na vstup. Existují též vnější faktory - rozdílné preference jednotlivých čle nských států NATO, sporné hodnocení první vlny rozšíření, zkušenost z kosovské krize, ohledy na postoj Ruska a jisté napětí mezi Evropou a USA v souvislosti s projektem evropské obrany, které situaci dále komplikují. Cílem stati je analyzovat tyto rozdíly a navrhnout východisko. Řešením může být kombinace pozvání en bloc (tzv. big bang) a metody individuálních jízdních řádů.