Italian Politics and Constitutional Views After the Elections in April 1996

Abstract

Politické a institucipnální události, které se staly v Itálii od počátku devadesátých let, nemohou být odděleny od všeobecných trendů, které lze snadno rozpoznat u většiny západních demokracií. Mám na mysli to, co bylo ve Francii definováno jako déception démocratique, v Americe a ve Velké Británii jako malaise of..., disenchantment with democracy (tj. rozčarování demokracií) a v Německujako Politik-, Parteien- nebo Staatsverdrossenheit. Nebudu zde rozebírat tento fenomén. Rád bych se zaměřil pouze na následující paradox: zatímco mnoho obnovených demokracií ve střední a východní Evropě řeší ohromný úkol demokratické konsolidace, zdá se, že pád Sovětského svazu a kolaps komunismu otevřel období rozčarování dosud jasně triumfujících tradičhích demokratických systémů. Zdá se, že důvěra ve schopnost vlád pružně reagovat na Célém světě klesá. Západní demokracie jako celek připomínají pohřebiště frustrujících a frustrovaných vůdců (např. Ross Perot v roce 1992 v USA; slabost Johna Majora ve Velké Británii je zcela zřejmá; prezident Chirac a jeho premiér Juppé museli čelit určitému druhu veřejné rebélie proti jejich politice; dokonce i kancléř Kohl měl stejný problém; zatímco pan Gonzáles již není ve funkci). Ani se nezmiňuji o situaci v Japonsku a v Indii. -- Italská proměna tedy není v žádném případě izolovaným fenoménem a měla by být studována a vykládána v rámci mnohem většího sledu událostí, únavy z demokracie západního stylu.