Spolupráce Francie a sjednoceného Německa – "motor" evropské integrace?

Abstract

Zatímco v období 50.-80. let lze působení francouzsko-německého tandemu považovat za skutečný "motor" integrace západní Evropy, po sjednocení Německa evropský integrační proces zaznamenal nárůst počtu a intenzity neshod mezi oběma předními hráči, a to především v otázce Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), rozšiřování Evropské unie (EU) a s tím související reformy institucí a mechanismů jejího fungování, stejně jako s ohledem na představy o budoucí úloze Unie. Díky spolupráci Paříže a Bonnu/Berlína byl výraznější pokrok dosažen v podstatě jen v rámci ustanovení o zesílené spolupráci, v oblasti třetího pilíře a Evropské hospodářské a měnové unie (EMU). Cílem stati je odpovědět na otázku, zda i přes narůstající rozpory mezi Francií a sjednoceným Německem bude spolupráce těchto dvou zemí nadále hnací silou evropské integrace. Skutečnost, že partnerství Francie a Německa v rámci EU již není výlučné a privilegované do té míry, jako tomu bylo v průběhu prvních čtyř poválečných desetiletí, lze připsat změnám na úrovni těchto dvou zemí, jakož i na úrovni Unie. Po sjednocení Německa reflektovala evropská politika SRN a Francie posun národních zájmů obou zemí a do jejího utváření se začaly stále viditelněji promítat odlišnosti vnitřní struktury tvorby integrační politiky Francie i Německa. Vývoj na úrovni EU se odehrává ve znamení nárůstu počtu členů i oblastí spolupráce a postupující integrace se začíná dotýkat i některých z vnitropolitického hlediska dost citlivých témat. Proto je pochopitelné, že v evropském integračním procesu stále větší roli sehrává prosazování národních zájmů jednotlivých členských států, přičemž nalezení shodné pozice se (nejen) pro Paříž a Berlín stává čím dál tím obtížnější. Autorka stati dospívá k závěru, že v následujících letech se v rámci EU budou tvořit nejrůznější koalice podle stupně shody národních zájmů mezi členskými státy v té které oblasti integrace, což by po ratifikaci Smlouvy z Nice mělo být dále usnadněno zmírněním podmínek pro užší spolupráci. Pro tuto variantu budoucí evropské spolupráce hovoří i závěry analýzy nedávných projevů představitelů členských států ohledně budoucí podoby a postavení Unie. I když se scénář měnících se koalic zdá být z hlediska dalšího vývoje evropské integrace nejpravděpodobnější, lze vzhledem k politickému i ekonomickému významu Francie a Německa považovat jistou míru spolupráce těchto dvou zemí - i když už nikoli v tak výlučné a intenzivní podobě jako dříve - nadále za nezbytnou pro to, aby si Unie uchovala akceschopnost a mohla čelit nejrůznějším výzvám zevnitř i zvenčí.